Rozhovor s Bloggers RE
Před nedávnem mě oslovila Denisa z Bloggers RE, jestli bych o sobě a své práci nechtěla poskytnout menší rozhovor. Taková otázka mě velmi potěšila a šla jsem okamžitě do toho. Musím předem říct, že jsem neměla žádnou představu o tom, na co se mě tak někdo může chtít zeptat a proč by vůbec takový rozhovor někoho mohl zajímat. Deni si ale připravila opravdu skvělé otázky, na které jsem odpovídala jedním dechem, bez jediného zastavení či přepsání myšlenky. Určitě se podívejte na originální rozhovor a na nějaké další, které mají Bloggers RE na svém webu. Odkaz je ZDE.
Mladé fotografce Marii Veselé se podařilo něco, o čem spousta lidí jen sní, ze svého největšího koníčku dokázala udělat to, co ji živí. A to i přesto, že pořád ještě studuje, navíc obor s focením vůbec nesouvisející. V rozhovoru pro náš web nejen prozradila své rady či tipy, co k focení používá a jak probíhala její cesta, ale i jak moc dokáží sociální sítě pomoct v kariéře, když s nimi člověk správně zachází.
Nemůžeme začít jinak než tvými začátky. Pamatuješ si, kdy ses úplně poprvé dostala k focení? Kdy se z focení stal tvůj koníček a jaký byl tvůj první foťák?
To je asi nejlepší otázka na začátek! Pamatuju si, jak jsme jezdívali na dovolenou do Chorvatska, bylo mi asi 9, možná 10 a s sebou jsme vždycky brávali takové ty jednorázové foťáky, které jste po dovolené odnesli do Fotolabu a čekali třeba měsíc na vyvolané fotky. Tehdy jsem si foťáky chtěla neustále půjčovat a fotit tím stromy a květiny, myslela jsem si, jak hrozně umělecké to musí být. (smích) Ve třinácti mi pak táta koupil první kompakt, byl to takový stříbrný maličký Canon. Běhala jsem po poli a snažila se vyfotit zajíce. První zrcadlovku jsem si koupila o něco později, chvilku po mých osmnáctých narozeninách. Byl to Nikon D3200. Tyhle D3xx zrcadlovky byly ideální pro začátečníky, za málo peněz jste mohli dostat docela hodně muziky. K focení mě to táhlo nějak vždycky, hodně to potom zesílilo začátkem Instagramu, protože jste najednou měli platformu na jednoduché sdílení fotek a srdíčka jako takovou první zpětnou vazbu. Od malička jsem taky ráda kreslila, nikdy jsem tomu ale nevěnovala dostatek času a procvičování. Ta fotka prostě vyhrála.
Maturovala jsi na gymnáziu v Opavě, poté jsi nastoupila na vysokou školu do Brna, kde jsi letos úspěšně dokončila bakalářské studium a nyní pokračuješ navazujícím magisterským studiem. Jaký obor konkrétně studuješ? Co tě na něm baví nejvíce a co naopak nejméně?
Je to tak, aktuálně jsem v prvním ročníku magisterského studia na Podnikatelské fakultě VUT. Můj obor se jmenuje Řízení a ekonomika podniku a bohužel to má k focení opravdu daleko. Předměty, které mě nebaví převyšují nad těmi lepšími, i přesto jsem tu našla pár zajímavých předmětů, asi nejblíž mi byl Marketing, kde jsem mohla psát Bakalářskou práci na téma „Marketingová komunikace podniku prostřednictvím Instagramu.“ Ale například se Statistikou už tak dobrý vztah nemáme. (smích)
V době, kdy jsi vysokou školu vybírala, ses už focení věnovala více. Umělecká škola se ti nezdála jako správná cesta? Proč jsi nezvolila nějaký obor, který by byl focení alespoň trochu blízký?
Tehdy bylo focení jen takovým útěkem od reality, snila jsem o tom, že mé fotky budou někde vidět, ale nikdy by mě nenapadlo, že by se právě tento koníček mohl stát mou budoucí prací. Nikdo tomu nevěřil ani doma. Šla jsem na školu, která byla podle mé rodiny užitečná, která měla budoucnost. Naštěstí mi ale škola nikdy nestála v cestě, naopak právě na škole jsem s focením pořádně začala. Brno mi poskytlo mnoho možností a našla jsem tady i dost podobně smýšlejících lidí.
Kdy jsi začala s budováním vlastní značky? Tím myslíme vytvoření webových stránek, určitou sebeprezentaci na sociálních sítích a celkovou profesionalitu… Jak moc myslíš, že je důležité budování dobrého jména a image?
Sociální sítě to u mě všechno odstartovaly. Odjakživa mě tahle stránka businessu hrozně bavila. Na budování značky snad nemůže být nikdy příliš brzy! Pokud máte co ukazovat, musí to být vidět. Ze startu můžete mít pocit, že peníze jen investujete, ale má to smysl a začne se to vracet. Lidé na web chodí a chodí z něj objednávky. Začala jsem levnějším webem, hned po prvním placeném focení. Tehdy jsem se bála, jestli ty peníze neposílám někam do větru, ale zároveň jsem měla radost, že mám vše ve svých rukou. Že rozhoduji o tom, jak budou můj brand lidé vnímat. Chtěla jsem, ať odráží mou osobnost, ale zároveň působí hned ze startu kvalitně.
Fotografie jsou podle tebe v dnešní uspěchané době jediným strojem času, který nás může přenést zpátky. Kterému druhu focení se věnuješ nejvíce a nejraději?
Tahle otázka mi vždycky dělala problém. Fotím všechno, všechno, v čem vidím krásu. Ať už je to příroda, město, lidé, nezapomenutelné momenty. Krása je ve všem, a když se správně díváme, najdeme ji. O to se snažím s foťákem. Ukázat druhým to, co občas nevidí.
V poslední době u tebe čím dál více zaznamenáváme focení svatební. Po jak dlouhé době za foťákem sis na svatby troufla? V čem je focení svatebních fotek jiné než klasické focení s jednotlivci či páry?
Jak jsem si kdysi říkala, že na svatby nikdy nekývnu, tak jsem tady, pohlcena svatebním kolotočem. Na první svatbu jsem se podívala na jaře 2018, tehdy jako druhá fotografka. Nijak jsem to neplánovala, ale věděla jsem, že na takovou příležitost musím kývnout. Každá svatba je jedinečná, v jiné barevné paletě, atmosféře. Na každé se snažím hledat jedinečné momenty, detaily. To všechno mě hrozně baví a nikde jinde jsem to takto necítila. Krom pozitiv jsou se svatbou ale spojená i negativa. Stres, únava, pro mě bolesti zad a strach, ať vám právě ty neopakovatelné momenty neutečou. Do běžného focení mohu zasahovat, u svateb mám raději volnější průběh.
Jsi milovnicí kávy. Jaké propojení této své lásky a lásky k focení jsi našla?
Jsem, to je rozhodně pravda. A propojit focení a kávu byl vždycky tak trošku sen, který se mi vlastně splnil. Už více než rok jsem fotografka brněnského Skøg Urban Hub. Skøg byl první podnik, o kterém jsem v Brně slyšela a kam jsem se po nastěhování na koleje hned podívala. Byla to láska na první pohled, kdyby mi tehdy někdo řekl, že tam budu trávit tolik času a za kávičky dostávat i peníze, asi bych se pořádně smála. Před Skøgem jsem tenhle typ práce zkoušela jen jednorázově, doma v Opavě pro FoxCoffee a Máma mele kafe.
Jaké možnosti ti focení otevřelo? K jakým zajímavým spolupracím ses dostala a co považuješ za své největší dosavadní úspěchy?
Focení mi doslova otevřelo dveře do světa. Za tu poměrně krátkou dobu, co svou práci prezentuji, jsem potkala plno zajímavých osobností a dostala se na místa, o kterých se mi jen zdálo. Nedávno jsem se například vrátila z Islandu, kde jsem fotila svatbu jednoho dokonalého páru z Anglie. Dříve jsem taky pracovala s lidmi z hudebního průmyslu, fotím koncerty a festivaly pro menší online magazín MonsterMusic, právě tam mě objevil např. zpěvák Voxel, se kterým jsem několikrát spolupracovala. Pracovala jsem také s kytaristou kapely Kryštof – Evženem Hofmannem a písničkářkou Petrou Göbelovou. Občas se také zatoulám k nějaké značce, nedávno jsem uzavřela spolupráci s drinky MANA.
Asi největším dosavadním úspěchem pro mě je, že vůbec dělám to, co mě baví. Že neustále vystupuju z mé komfortní zóny, která je opravdu maličká. Každé focení je pro mě neskutečně stresová záležitost, mnohdy před focením i špatně spím. Výsledky mě pak ale vždy utvrdí v tom, že bych nikdy neměnila. Že právě tahle cesta je ta pravá, ať už je jakkoliv nejistá a děsivá.
Jakou techniku momentálně vlastníš? Jak moc si myslíš, že je focení o talentu a jak moc o technice?
Tohle bude trošku složitější, mám pocit, že každý fotograf tak trošku miluje hromadění techniky. Můj primární foťák je Sony Alpha A7iii s objektivy Sony 50mm f1.8 a Tamron 28-75mm f2.8. Po ruce mám ještě šikovný Fujifilm X100F, Instax Wide 300, filmovou Yashicu Microtec Zoom 70 a dočasně jsem měla doma i analogovou zrcadlovku Nikon F100.
Myslím si ale, že technika opravdu není vše. Můžete mít 10 objektivů, 5 foťáků a nemusí to nic znamenat. Nevím, zda v nějaký talent věřím, ale rozhodně věřím v odhodlání, učení, radost z focení a možná nějaké to estetické cítění. To mám prý po mamince, která má to cítění ale rozhodně větší.
Jak fotky následně upravuješ? Je podle tebe důležité, aby měli fotografové svůj specifický styl, díky kterému každý okamžitě rozezná jejich práci?
Každou fotku projedu programem Adobe Lightroom Classic nebo mobilní verzí Adobe Lightroom CC. Adobe má levnější tarif pro studenty, takže pokud to někdo s focením myslí vážně, doporučuji si program zaplatit. Nejsem moc fanda stolních počítačů, nedávno jsem konečně přesedlala na Apple produkty, konkrétně Macbook Pro 2017 a iPad Air 2019, kde se perfektně pracuje s první generací Apple Pencil. Na svém blogu jsem napsala článek pro ty, kteří upravují všechny cvaky na telefonu, i tam je plno možností.
Věřím v to, že pokud má fotograf svůj specifický styl, dokáže se v tomhle konkurenčním prostředí lépe prosadit. Je jasné, že styl úpravy nemusí vyhovovat úplně všem, své příznivce si ale určitě najde. Sama svůj styl stále hledám, provádím neustále malé úpravy, ale zároveň se snažím nejít s proudem. Trendy ve světě fotky se neustále mění. Dříve byly trendy snímky se silným kontrastem, HDR fotky, které působily až animovaně. Aktuálně pozoruji trend desaturovaných (odbarvených fotek) s nádechem do žluta a oranžova. Já se snažím udržet opravdové barvy, pouze je lehce upravuji tak, abych zvýraznila to podstatné a ubrala rušivé elementy.
Živí tě focení? Jak těžké pro tebe bylo uvědomit si vlastní hodnotu a nacenit svou práci?
Ano, focení a správa sociálních sítí jsou mým jediným příjmem ke škole. Těžké. (smích) I když žijeme ve 21. století, umělci to stále nemají lehké. Lidé tuto práci moc neberou vážně, právě kvůli neustále dostupnější technice. Ze začátku jsem narážela na lidi, kteří chtěli smlouvat i o pár set korun, nebo naopak využívat známosti k tomu, aby za focení platit nemuseli. Nevěděla jsem ze startu, jakou hodnotu má můj čas, co vše musí být do ceníku zařazeno, že pronajímáte techniku, zkušenosti, platíte programy na úpravu fotek, daně, zdravotní pojištění atd. A bohužel to stále neví ani většina lidí, kteří tuto práci poptávají.
Ještě stále se s cenou držím spíše nízko, protože věřím, že na zvedání bude ještě čas. Nikdy se nepřestanu učit a zlepšovat, nerada bych zamrzla na jednom místě.
Jak moc časově vytížená jsi? Je nutné si u tebe termíny rezervovat hodně dopředu? A co kromě příjemného focení a úžasných fotek můžeš nabídnout?
Musím říct, že jsem to nečekala, ale několikrát týdně teď dostávám poptávky na svatební termíny v roce 2020. Dělá mi to hroznou radost, lidé ke mně chodí na doporučení a často z Instagramu, kde ne vždy cenzuruji moje blbnutí a pravé já. I tak se to lidem ale líbí a zájem je.
Můžu nabídnout uvolněnou atmosféru, focení formou výletu, ne strojeného pózování. Ráda si s klienty otevřu lahev vína někde na louce, povykládám jim o mých třech kočkách a psovi, poradím, s čím je potřeba, a většinou jim pak fotečky i vytisknu. Sama nejsem ráda před foťákem, a proto chápu, že je potřeba trošku uvolněnější a přátelský přístup.
Když se ohlédneš za svou dosavadní cestou, co hodnotíš jako ty nejlepší kroky a co naopak považuješ za chyby? Jaké tipy a rady bys předala těm, kteří se do focení také zamilovali, ale jsou teprve na úplném začátku a dostat se tam, kam se podařilo dostat tobě, je pro ně jako splněný sen?
Největší chybou bylo to, že jsem se hrozně dlouho nebrala vážně a nevěřila si. Nedokázala jsem si za svou prací stát, protože v mých očích nikdy výjimečná nebyla. I přes ty pochybnosti jsem to ale nevzdala, dala jsem do focení všechno, sledovala jsem milion videí na YouTube, četla plno článku a snažila se navázat co nejvíc kontaktů. Rok zpátky jsem se snažila přihlásit na celosvětový portál svatebních fotografů MyWed, měla jsem za sebou tři svatby a říkala jsem si, že to zkusím. Tehdy jsem dostala e-mail, ať s přihláškou počkám a nasbírám zkušenosti. Mrzelo mě to, ale chápala jsem to jako další motivaci ke zlepšení. Dva měsíce zpět jsem přihlášku opakovala a povedlo se. Nedávno byla má fotografie z Islandu dokonce 5 dní na hlavní stránce. Byl to neskutečný pocit.
Nevzdávejte to, učte se, neodkládejte foťák na poličku, když vám bude připadat zbytečný, berte ho všude s sebou, naučte se fotit na manuální režim, hledejte to, co vás na focení nejvíc baví, a myslete na to vždy, když dostanete nějakou kritiku. Nenechte se odradit ani sebou, ani rodinou, ničím. Pokud je focení vaším snem, tak se neusaďte někde na brigádě, ale snažte se lidem nabídnout něco, co jim vykouzlí úsměv na tváří a co vás dokáže uživit. Nebojte se ptát zkušenějších fotografů, klidně se snažte ze začátku napodobovat vaše vzory, to vše vás potom dovede k vlastnímu stylu. A v neposlední řadě, nebojte se investic, všechno se vrátí, jen tomu musíte dát chvilku čas.
Ačkoliv nejsi žádným influencerem ani online tvůrcem v obvyklém slova smyslu, jakožto člověka činného na sociálních sítích bychom se tě na závěr rádi zeptali, jestli jsi o našem projektu BloggersRE slyšela již před tím, než jsme tě oslovili pro rozhovor?
Projekt jsem už dříve zaznamenala, všimla jsem si, že jste dělali rozhovor s pár zajímavými osobnostmi, ale určitě se ráda dozvím ještě víc.